Pelusios subniger

Chov Tereky tmavé

Tereka tmavá – Pelusios subniger

popsal Lacepède, v roce 1788

Popis druhu

Je to nepříliš velký druh (do 20 cm) želvy rodu Pelusios s protáhlým oválným, bezkýlným, hnědým karapaxem, který není v zadní části zoubkovaný.

V dospělosti jsou vertebrální štítky všechny širší než delší. První neurál se dotýká kosti nuchal, ale osmý je oddělený od suprapygal (občas může chybět).

Přední část plastronu je výrazně širší než zadní část, přičemž přední pohyblivá část plastronu je pouze nepatrně delší než interabdominální šev (nikdy ne více než dvakrát dlouhá). Zadní část plastronu je silně zúžená v místě abdominal-femorálního švu a má anální zářez.

Plastrální vzorec je : abd > fem > intergul >< hum >< an > gul > pect.

Intergulární štítek je přibližně jedenapůlkrát delší než širší, působí poměrně široce, na okraji není zužující se a typický je jeho hruškovitý tvar.

Axillární štítek na mostu chybí. Plastron je žlutý s tmavými švy nebo tmavým okrajem, most je zpravidla hnědý.

Tupý, nevystupující čenich, bez zářezu, bez výstupků na horní čelisti a s dvěma vousky na velké hlavě. Mezi frontálním (čelním) a temporálním (spánkovým) štítkem je krátký šev. Supralabiální štítek vždy odděluje postoculární štítek od masseterického.

Hlava je obvykle celá hnědá, ale může obsahovat nějaké černé tečky, čelist je žlutá. Krk, údy a ocas jsou šedé.

Keister a Childress (v Gorman, 1973) a Bull a Legler (1980) popsali, že P. subniger má 34 chromozómů.

Samci mají dlouhý, tlustý ocas a jemně konkávní plastron.

Foto: Olda Mudra

Rozšíření

Výskyt Pelusios subniger je omezen na východní Afriku, kde se pás výskytu táhne od Burundi a Tanzánie jižním směrem do Mozambiku a západním směrem do východního Konga (dříve Zair), Zambie a severní Botswany. Obývá také Madagaskar a Seychelské ostrovy (Broadley, 1981a). Introdukována byla na ostrově Gloriosa (kde vyhynula), ostrov Mauritius (nyní možná vyhynula) a Diego Garcia of the Chagos Archipelago (Bour, 1983); viz mapa.

Geografické variace

Jsou uznávány dva poddruhy.

Pelusios subniger subniger (Lacepède, 1788) – Východoafrická černá bahenní želva obývá východní Afriku a ostrovy Gloriosa, Mauritius a Madagaskar. Má úplný (nerozdělený) supraoculární štítek, malé pooddělení parietálních štítků. Intergulární štítek není velmi zvětšený (rozšířený).

Seychelská černá bahenní želva – Pelusios subniger parietalis (Bour, 1983) obývá Seychelské ostrovy. Její supraoculární a parietální štítky jsou rozděleny četnými švy. Má velmi velký intergulární štítek a odpovídající malé gulární štítky.

Lokality výskytu

Pelusios subniger žije v bažinách, mokřinách, jezerech, řekách a říčkách v savaně ve velkém pásu výskytu, ale v jihovýchodní Africe Broadley (1981a) ji našel, že obývá tůně a ostatní dočasné vodní plochy.

Podle Justina Gerlacha seychelský poddruh Pelusios subniger parietalis výrazně preferuje mělké bažinky a mokřady. Na rozdíl od druhé druhu tereky rodu Pelusios žijící na Seychelských ostrovech – Pelusios castanoides intergularis, která je na Seychelách nacházena jak v mokřinách tak v hlubších vodách, je P. s. parietalis nacházena výhradně v mokřinách. Podle pozorování Justina Gerlacha tento druh občas navštěvuje i brakickou vodu v příbřežních oblastech.

Údaje o chování a rozmnožování

Kaudern (1922) popsal, že madagaskarská samice vyhrabala baňkovitou dutinu (hnízdo) předníma nohama a hlavou (zřejmě omylem) a nakladla 12 vajec za hodinu a pak zahrabala hnízdo.

Broadley (1981a) popsal 17 cm velkou samici chovanou v zajetí, která kladla okolo 8 vajec v průběhu února a března. Vejce mají eliptický tvar (36 x 21 mm) s tenkou kožovitou skořápkou. Vejce inkubována (podle Ewerta 1979) v teplotě okolo 30°C se líhla po 58 dnech.

Loveridge (1941) popsal délku karapaxu čerstvě vylíhlých mláďat 30 mm. Ewert (1979) stanovil průměrnou délku karapaxu osmi vylíhlých mláďat na 34,9 mm.

Potrava popisovaná Loveridgem (1941) naznačuje, že Pelusios subniger je všežravec: tráva, krabi, červi, hlemýždi, hmyz, ryby a žáby. Loveridge (1941) popsal, že tyto želvy jsou aktivní v noci, ale podle všeho se sluní a mohou v období dešťů putovat po souši.

Justin Gerlach rovněž uvádí, že seychelská populace je výrazně aktivnější v noci, častěji v noci přijímá potravu. A dále pro poddruh P. subniger parietalis uvádí značnou plodožravost.

Chov

Přestože se ve východní Africe jedná o značně hojný druh, tak ani nominátní poddruh Pelusios subniger subniger není často dovážen a chován evropskými chovateli.

A tak je absurdní, že jsem nominátní poddruh ještě neviděl, ale měl jsem možnost vidět a nafotit u jednoho rakouského chovatele mnohem vzácnější seychelský poddruh Pelusios subniger parietalis, které ze Seychelských ostrovů přivezl jeden nezodpovědný turista.

Podle informací tohoto chovatele nejsou chovanci nikterak zvlášť nároční, přijímají zejména masitou potravu a jen pro ilustraci uvádím tabulku s průměrnými informacemi o počasí na Seychelských ostrovech.

Pelusios subniger není zařazen v žádné z příloh CITES ani ve světové Červené knize ohrožených živočichů. Ale seychelský poddruh P. subniger parietalis, který je zařazen v Seychelské Červené knize ohrožených živočichů, je potřeba chápat za kriticky ohrožený, protože bylo provedeno sčítání celé populace a v roce 1996 bylo konstatováno, že celý poddruh P. s. parietalis čítá 400 až 450 dospělých jedinců. V roce 1999 bylo toto sčítání opakováno a došlo se k ještě hrozivějšímu číslu, že populace se ještě výrazněji zmenšila a čítá již pouhých 150 dospělých jedinců. Podle odhadů z letošního roku čítá populace již pouze 100 dospělých zvířat.

Přestože formálně existuje na Seychelských ostrovech ochrana tohoto druhu praktická rozhodnutí vlády a ostatních kompetentních orgánů ukazuje, že se jedná ryze o formální doktrínu, neboť kromě největší mokřiny na ostrově Mahé jsou všechny ostatní se souhlasem vlády ničeny, vysušovány a na jejich místech jsou stavěna golfová hřiště, dálnice a rozšiřována letiště.

Justin Gerlach řídí na ostrovech záchranný program (který bohužel že strany seychelské vlády není nikterak finančně podporován), kdy jsou z postižených míst vylovována zvířata a částečně chována v umělých podmínkách pro další chovy a částečně jsou s spolu s odchovanými mláďaty vypouštěny do nových lokalit na menších ostrovech, kde by se mohly stát základem nových populací.

K nahlédnutí doporučuji stránky informující o aktivitách Justina Gerlacha:

Seychelles Terrapin Conservation Project

Odchov

Odchov kromě výše uvedených informací není znám.

Závěr

Na závěr bych chtěl všechny, kteří chovají nějakou tu tereku rodu Pelusios nebo i Pelomedusa, požádat zdali by se se mnou nezkontaktovali, abychom si vzájemně vyměňovali informace, popřípadě zvířata k dalšímu rozmnožování, protože bohužel těchto tolik zajímavých zvířat je v naší republice velmi málo.

HProkop@seznam.cz nebo Pelusios@seznam.cz.

HProkop@seznam.cz

Pelusios@seznam.cz

Další fotky Tereky tmavé (Pelusios subniger)

Laterální pohled na Pelusios subniger parietalis.

Pozn.: zejména na tomto snímku je velmi dobře patrné, že zvíře je označeno zářezy na pravé přední straně marginálních štítků, což je pozůstatek prováděného sčítání seychelské populace. Každé z chovaných zvířat má jiný počet a jiné umístění zářezů, což by mělo umožnit i jeho individuální sledování.

Foto: Olda Mudra

Další laterální pohled na Pelusios subniger parietalis.

Foto: Olda Mudra

Ing. Hynek Prokop 2003

Všechna práva vyhrazena

Poslední aktualizace: 01.01.2003

Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto textů nebo obrázků nesmí být reprodukována, nikde jinde publikována, uchovávána v rešeršních systémech nebo přenášená jakýmkoliv způsobem včetně elektronického, mechanického, fotografického či jiného záznamu bez předchozího souhlasu majitele autorských práv.

Texty nebo obrázky mohou být ze stránek stáhnuty pouze pro osobní a/nebo studijní potřebu.

All rights reserved. Those articles and pictures may not be reproduced, stored in a retrieval system, or transmitted, in any form or by any means, electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise without the prior permission of the copyright owner.